Jdi na obsah Jdi na menu
 


Už v novém roce I.

2. 1. 2009

Velká přestávka byla právě v plném proudu, když jsem přitáhl , skoro až násilím, k nám do třídy zbytek Tatsuovy skupiny. Tatsuo momentálně dolaďoval poslední úpravy, což znamenalo, že si dával záležet, aby učitelská katedra byla kousek za přesným středem třídy a všechny lavice, na kterých seděla ta troška lidí, která zapomněla utéct do protiatomového krytu, odsunuté bezpečně ke zdem.

„Vidíte, říkala jsem, že mu jeblo!“vřískla vítězoslavně Hikari ukazujíc na něj prstíkem, vzápětí si však uvědomila, že se to k její školní image ani trošku nehodí a malinko se začervenala před ohromenými zraky spolužáků. Byla tak rozkošná, když se styděla, zase sem měl dojem, že začnu slintat…ale místo toho začal slintat můj bratr. A to konkrétně po svých bosých chodidlech.

Pak se opatrně postavil a začal si stejně nechutně plivat na dlaně, a když už nemohl, dokonce požádal obecenstvo za sebou, aby si plivlo taky!

„A takhle skáčou přes stůl borci! Ne, jak ty lemry na olympošce!“ zakřičel a rozběhl se ke katedře, zůstávali za ním oslizlé ‘ťápance‘ – všichni se štítili chodit po zemi.

Šíleně mu to podkluzovalo a kousíček před katedrou mu to ujelo tak, že začal padat, ale rozhodl se to nevzdat a v pádu se stačil chytit oslizlými dlaněmi hrany katedry. Ale ani to mu nepomohlo na dlouho, protože se po hraně jen s odpudivým mlasknutím svezl a zmizel pod katedrou na zemi.

„To‘s to těm olympionikům teda natřel!“ pronesl chladně Satoshi, a leč mluvim potichu, jeho hlas byl zřetelně slyšet v celé třídě i přes hlasitou salvu smíchu.

„Tak znova!“ pípla povzbudivě se tvářící Shinju a nedočkavě si poskočila.

Tatsuo se hrdě vydal znovu na start a poplival si už jen ruce. Rozběhl se a odrazil, bohužel pro něj se odrazil příliš málo, takže jen přeletěl oslizlými dlaněmi přes desku učitelského stolu a opět s dunivou ránou zmizel za ním na zemi-všichni se štítili dotknout stolu.

Myslím že nemusím popisovat výraz seschlé profesorky matematiky, když si do dvou oslizlých pruhů na stole položila učebnice…

Celou přestávku si z profesorky dělal srandu, protože nepřišla na to, co to vlastně bylo. Na tělocvik se vymluvil, protože ho prý bolí ruka, jak se bouchl o lavici. Profesor ho i přes tu chabou výmluvu poslal se převléct, aby mohl prý aspoň pomáhat a nedostal neomluvenou hodinu.

Tatsuo se samo sebou flákal, ale překvapilo mě, že se flákal i u převlíkání na konci hodiny. Asi kvůli věrohodnosti… O frontu na obědě jsem přece jenom však nestál, takže jsem ho tam zanechal do půl těla nahého a vyrazil pryč.

XXX

„Kde’s nechal slintala?“ nadhodil Katzuhiro, když jsem si k nim na obědě sedal s tácem.

„No….nějak mu to převlíkání- “ začal jsem s plnou pusou vysvětlovat, proč tu se mnou není, když mě přerušil nevinný dětský jekot, to jak si Tatsuo klestil cestičku k výdejovým okýnkům, řada-neřada.

Když si Tatsuo přisedl ke stolu, všichni na něj zírali a nemohli se rozhodnout jestli zírat dál nebo se začít smát, Satoshimu dokonce vypadlo sousto zpátky do talíře.

„Co se ti stalo?Zmrzlináři hráli šipky?“ začal se řehtat Katzuhiro.

„Vůbec nemáš smysl pro humor.“ Oznámila mu Shinju a významně na něj zamrkala.

„A ty vkus.“ Nenechal se Katzuhiro, načež mi Shinju vztekle pleskla do rozkroku misku s pudingem.

„Oooooo…..!“ sesunul se Katzuhiro pod stůl, rukama zabořenýma v rozkroku si patlal puding ještě všude okolo a rozbil onu skleněnou misku, „Ta má ale trefu…..rozmašírovala mi…..“ slyšeli jsme zpod stolu.

Tatsuo s obličejem plným čokoládové zmrzliny a s kornoutkem na hlavě se po nás nechápavě díval.

„Co je? Jací zmrzlináři?“ vzal kornout setřel si jím trochu zmrzliny z tváře a ukousl si ho.

„Víš ono se nestává často, že bys přišel s čokoládovým meku-upem…a navíc ten musíš nanášet tak, aby to vypadalo přirozeně…“ Hikari se tvářila tak soucitně, že jsem se radši chopil skleničky a vypil ji na ex, abych nevyprskl smíchy, bylo to, jakoby mu sdělovala něco nesmírně citlivého a důvěrného.

Mezitím se vyhrabal z pod stolu Katzuhiro, s rozkrokem plným růžového pudinku a rukama rozpřáhlýma daleko od sebe.

„Fůj mám růžovou břečku mezi nohama a všichni to vidí! A to mám ještě jít k babičce!“ Shinju se uraženě zvedla a aniž by se obtěžovala odnést tác s prázdným talířem vykráčela z jídelny ven. Katzuhiro se za ní zoufale koukal.

„To nic brachu…zkus se projít po chodbě, třeba na to holky letí. Tatsua s čokoládovým xichtem taky hipnotizujou támhle ty dvě malý a zrzky. Tatsuo se otočil po smětu, kterým ukázal Satoshi, a když mu obě dvě nadšeně zamávaly s křikem se taky rozeběhl z jídelny ven.

„ Já už jdu taky,“ odložila hůlky Hikari, „uvidíme se na zkoušce.“ Kývla na Satoshiho, který jí ho téměř neznatelně oplatil a usmála se na mě, ještě chvíli zůstala pohledem na Katzuhirovi zoufale zírajícímu do svého rozkroku.

„Uklidíš to Nao, že jo? Díkes!“ kouknul po mně Satoshi, chytil Katzuhira za rameno a taky zmizeli ve dveřích z jídelny.

A zatímco jsem postupně odnášel tácky s nedojedenými zbytky ty dvě zrzky si pořád něco šuškaly a nespustily ze mě oči. Bylo to hrozný, jako když vás hipnotizuje buldog a vybírá si, kterou končetinu sežere první.

„Pane Hideki?“ ozvalo se za mnou, ten skřípavý hlas většinou nevěstil nic dobrého.

„Ano, pani profesorko?“ otočil jsem se k ní s posledním tácem a modlil se, aby ještě pořád nevěděla co to bylo na jejím stole a do čeho si tak ochotně položila věci.

„Váš bratr, Tatsuo…“ začala a nejistě nakrčila čelo, buď si nevěděla rady nebo to bylo hodně zlý.

‚Jejda….přišla na to, teď ho zavřou….vyhodí ze školy….pošlou na Island a dají do karantény, aby se nemohl množit….počkat to by nebylo tak špatný!‘ honilo se mi hlavou než si profesorka rozmyslela otázku.

„Nepletu se, jestliže se domnívám, že váš bratr hraje v jisté rockové kapele?“

„No….oni spíš hrají metal. Pani profesorko.“ pokýval jsem hlavou.

„Ah…ano. To je jedno.“ Usmála se a mávla rukou. Rozklepaly se mi kolena, něco takovýho sem u ní ještě neviděl! Byla milá! Začínal jsem se opravdu bát.

„Mohl byste bratrovi vyřídit, že by bylo hezké, kdyby se svojí kapelou zahráli na Vánočním večírku. Měli by celý večer jen pro sebe.“

„To je šílenost, chcete na celý večer kapelu, kterou jste v životě neslyšela? A na CELÝ večer?“ zarazil jsem se.

„Věřte mi, že bych to nedělala, kdyby to nebylo zoufalé, ale to bratrovi prosím neříkejte.“ Poklepala mě po rameni a prosebně se kousla do rtu. Přikývl jsem.

„Vyřídím mu to.“

„A ať se zítra staví u mě v kabinetě ohledně pár drobností, ano?“ profesorka nasadila zase přísný výraz, narovnala si límeček u košile a vyrazila z jídelny pryč.

 XXX

Rozrazil jsem dveře zkušebny a zadýchaně se opřel a futro neschopen slova.

„No potěš…..co zas chceš?“ zíral na mě Satoshi takovým tím pohledem, který mívá býk, jak uvidí červenou. „…trotle…“ dodal za ním někdo potichu, nejspíš Tatsuo.

„T-taky tě rád vidím brácho.“ Snažil jsem se popadnout dech a plíce mě pálily čím dál víc, jak jsem se nadechoval mrazivého listopadového vzduchu.

„Nao zavři, my to tu vytápěli malinkým topeníčkem a věř nebo ne, ta elektrika je i tak dost drahá.“ Zamračila se na mě přísně Hikari.

Zvřel jsem a sjel zády po rezavých vratech.

„Profesorka z matiky vám vzkazuje, že budete hrát na jakýmsi vánočním večírku, budete mít celej večer jenom pro sebe a měli byste s ní zítra domluvit nějáký podrobnosti.“ Vychrlil jsem ze sebe. A všichni na mě ještě několik minut vykuleně zírali.

„Nao to je blbá sranda…..“ zavrtěla vyčítavě hlavou Hikari.

„To není sranda.“

„My nemáme ani jméno!“naznačila Shinju mdloby.

„Tak je načase ho vymyslet!“ tlesknul si Tastsuo do dlaní a usadil se na jedné z plastových židliček, které byly nejspíš odněkud nově zrekvírované.

„Růžový kadibudky!“ Shinju se zkusila zatvářit drsně, ale Satoshiho výbuch smíchu jí to zkazil hned na počátku.

„A co třeba ‚Ty neznáš‘?“Navrhl Katzuhiro, a když se na něj všichni začali divně koukat přišel s dokonalou teorii, jak to bude probíhat.

„No hele to se potkaj dva a jeden: Kam deš? A druhej: Ale na jeden koncík. Jeden: a jak se ta skupina menuje? Druhej: Ty neznáš. Jeden: Co? A jak se menujou? Druhej: No ty neznáš. Jeden: tak já vím, že je neznám, ale jak se menujou? Druhej: Ty-neznáš! Jeden: U starý papuče udělalo by ti něco, kdybys mi to řekl? Druhej: Seš snad natvrdlej ty bačkoro?! Jmenuou se Ty neznáš!“ dokončil a s vypětím veškerých zbylých sil se sesunul do druhé plastové židličky, která pod ním nemile zakřupala.

„Katzu, já nevím jak ti to říct jemně….“ pokýval smutně hlavou Tatsuo, „ale my chceme ŽIVÉ fanoušky! Né, že se pomlátěj, ještě ani nebudou vědět, jak se menujem!“ zařval.

„Nádržka na benzín!“

„Shinju…..“ Satoshi zabořil obličej do dlaní a zoufale na ni vykoukl mezerou mezi prsty, „ty už radši mlč.“

„Lítající sněženky!!“ přišel Katzuhiro s dalším návrhem, ale přestal ho prosazovat, potom co kolem hlavy prosvištěla Tatsuova bota.

„Jahodový fretky!“

„Shinju, myslíš taky na něco, co není růžový nebo jahodovo-malinový?“

„Jasně tatsuo, to ona říkala Nádržku na benzín….“ prohodil Satoshi a tím se Shinju dnes už podruhé urazila, potíž byla v tom, že Satoshimu si netroufla nic provést.

„Bože, to sou názvy…..stejně tak se můžem jmenovat Sekery v hlavě nebo Rozškubaný tenisky…nebo Ještě jednou se zeptej a natrhnu ti prdel.“ Tím posledním návrhem Satoshi definitivně urazil Katzuhira a jeho ‚Ty neznáš.‘

„Od tebe bych čekal něco víc….“ Nastala chvíle ticha, kdy to vypadalo, že jestli Tatsuo nepochopí, že tohle nebyly opravdové návrhy, tak ho Satoshi asi slisuje dohromady s plastovou židličkou.

„U Tří zelených medvídků!“ zachránila rychle situaci Hikari.

„Hikari, my sme kapela, ne pajzl.“ Zavrtěl hlavou Tatsuo a Satoshi zabořil se smíchem obličej znovu do dlaní.

„Zmrzlý rampouchy!“ houkla Shinju.

„Tatsuův vinný sklípek!“

„A pak, že sme skupina…“uraženě protestovala Hikari.

„Baka na pátou…“ vrtěl jsem hlavou a sledoval je.

„Nao, cos to řekl?“ zamumlal Tatsuo.

„Řekl Baka na pátou…“ ochotně mě prásknul katzuhiro.

„ To nezní vůbec špatně! Tak vážení máme jméno!“ hrdě se fláknul tatsuo do hrudi.

„Jo…kreténi na pátou….to zní hned líp.“

„Nemel a zvykej si, Saty….“poplácal ho škádlivě Tatsuo po rameni a Satoshi mu to vrátil po zádech tak silně, až mu vyrazil dech.

„Nao, bratříčku, ty budeš náš textař!“

„Tak na to zapomeň.“ procedil jsem skrze zaťaté zuby, ale jeho výraz mě utvrdil v tom, že bych spíš měl zapomenou já na to, že on zapomene..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*kýv, kýv*

(Ergí, 10. 1. 2009 15:57)

to s tim pudinkem bylo dobrý *yes*

Ergí (Váš a nejenom Váš 1. střed Vesmíru)

...

(Chris, 3. 1. 2009 19:43)

Úúúúžasnej díl sem se po celou dobu válela pod stolem a brátr páč je to prostě on se hned musel přídatat a tudíž sme se váleli obá.

Nwm proč sem si u tý části v jídelně představila jak ten pudink jí těma hůlkama.

A pak to Saty tag ,,nadáváme" spolužákovi a tudíž mi okamžitě naskočil do tý scény on, no to byl fičák.