Tudy, prosím
Seděl jsem na židli u okna, ruce si hřál o kouřící hrnek zeleného čaje a sledoval, jak se z temné oblohy spouští těžké dešťové kapky, které se rozstřikovaly na parapetu a okenní tabuli. Opřel jsem se o opěradlo židle a usrkl čaje. Než jsem polkl, několikrát jsem tu příjemně hořkou chuť převalil na jazyku.
Přenesl jsem váhu a s celou židlí se zaklonil jen na její zadní nohy. Zahleděl jsem se na těžká černá mračna, ze kterých se déšť spouštěl stále hustěji. Představil si její hluboké hnědé oči, malé brýle s oválnými obroučky, které jí klouzaly po malém nosánku, zamyšlený výraz a to letmé pousmání, když mě míjela.
Byla krásná. Špinavě blond vlasy si stáhla do nedbalého drdolu a na sobě měla bílou košili s červenou sukní. Vypadala tak inteligentně a plaše.
Znovu jsem si upil čaje stále si vybavuje každičký detail jejího obličeje, když temné nebe ozářil blesk a do okna něco prudce narazilo. Vyděsilo mě to, nohou se odrazil od zdi pod oknem a převrátil se. Hrnek přeletěl půlku pokoje, čaj se rozstříkl po celé podlaze a hlasité třísknutí mi oznámilo, že z hrnku mám 3D puzzle.
Chytil jsem se za zátylek hlavy, kam jsem si o podlahu uštědřil pěknou ránu a spočinul zrakem na bahnivé hroudě, která pomalu stékala po okenní tabuli.
‚Blb…už zase…,‘pomyslel jsem si a rychle vyrazil bosky z bytu po schodech dolů k domovním dveřím než začnou lítat i cihly.
Odemčel jsem dveře a otevřel je. Za nimi, za hlasitého cinkání, které připomínalo spíše blížící se stádo krav než metalistu, stálo na jedné noze moje dvojče jménem Tatsuo. Černý kabát byl tak nasáklý deštěm, že z něj při každém doskoku muselo vytéct aspoň půl litru vody, roztrhané džíny držely pohromadě už tak maximálně spínací špendlíky a nejlepší byla polosvlečená ponožka plná vody, která se mu už jen tak-tak držela na prstech nohy. Někdo by mu měl říct, že nedbalá elegance a výstřednost jdou dvě odlišný věci.
„Nao…já vím, že tvá práce je zdokonalit se v tupým civění, ale…“zamumlal a já si všiml, že mu z pusy zase trčí černá špejlka od lízátka ve tvaru lebky. Uhnul jsem mu a sledoval jak kolem mě proskákal a nechal na schodech potok vody.
Vešel jsem do svého pokoje, a pečlivě si utřel bosá chodidla do mikiny, kterou nechal ležet přede dveřmi koupelny, pak se podíval, jak moc je to s hrnkem zlý a donesl si koště.
O dvacet minut později jsem si sedl na zem, opřel se zády o skříň a otevřel knížku půjčenou z knihovny. Byla první, po které jsem šáhnul, když mě míjela, aby to nevypadalo, že ji sleduji. Ne, že by mě příliš zajímaly tituly stylu: ‚Letectvo Spojených států amerických a jeho historie se všemi mýty.‘
Ještě jsem se podíval na holá chodidla, na kterých jsem mimochodem nikdy nenosil ponožky, a uvědomil si, že je mi vážně zima, než se otevřely dveře koupelny a jenom v ručníku kolem pasu vyšel Tatsuo.
„No páni, ty ses ale vyfik!“utrousil jsem a sledoval, jak kolem mě prochází k oknu.
Opatrně ho otevřel, štítivě vzal bahnivou tenisku plnou vody za černé tkaničky a okno zavřel. Malými opatrnými krůčky s nebezpečně se kývající botou pak vyrazil ke koupelně.
Právě když byl přímo přede mnou mu spadl ručník a on v celé své “kráse“ ztuhl v půlce kroku.
„Tatsu já se nekoukám, jen běž.“ Povzdechl jsem si a asi po čtvrté přečetl první větu druhé kapitoly. Nic se nedělo, bylo takové ticho, že snad ani nedýchal, jak se nemohl dočkat až mě zase překvapí svou natvrdlostí. Zvedl jsem tedy hlavu a zahleděl se do identicky bledě modrých očí. Nebezpečně je přimhouřil, chytil tenisku dvěma prsty za hroudu mokré hlíny zhruba v místech, kde mohla být pata a obrátil ji podrážkou ke stropu, pak spokojen sám se sebou vyrazil k sobě do pokoje.
‚Jo, bezva…právě sem vytřel…tak znova, Nao! Proč ne?!‘ běželo mi hlavou. Nakvašeně jsem ho sledoval a cítil jak mi od vody z boty vlhnou džíny někde pod kolenama. Ještě než stihl vyjít z mého pokoje vrazil lízátko, které měl stále ještě v puse, MÉMU plyšovému králíkovi pod oko. To už bylo moc.
Praštil jsem otevřenou knížkou do kaluže vody a rozběhl se za ním. Když jsem se dostal přes překážky dvou dveří, které mi zabouchl prakticky před nosem, uviděl jsem ho stále nahého stát před hromadou černého oblečení, která se vyhrnula nejspíš z jeho nikdy neskládané skříně. A co bylo úplně nejlepší? To, že celou tu černou kupu korunoval kus bílé krajky.
Chvíli jsem ten šok nemohl pořádně rozdýchat, takže jsem jen stál s bradou až u kolen a zíral, zatímco bratr netušil zradu vlastní skříně a oplácel mi tupé zírání, ve kterém opravdu vynikal. Rozběhl jsem se, ukořistil ten kus prádélka a vrátil se do původní pozice ve dveřích.
Zavrtěl hlavou a začal se docela rychle oblékat, byl u zapínání si košile spínacím špendlíkem, když zpozoroval, že tam stále ještě jsem, dokonce v jedné ruce mám králíka(s lízátkem ve tvaru černé lebky stále pod okem) a v druhé krajkovou podprsenku. Košíčky bych si dovolil tipnout tak na B.
Vytřeštil oči a skočil po ní.
„Nech to nebohé zvíře na pokoji!“ schoval jsem rychle podprsenku za záda a před obličej mu nacpal králíka plného záplat. „A vrátím ti tohle…,“pomalu jsem vytáhl podprsenku a udělal krok zpět, „mimochodem, na co to máš?“ pečlivě jsem si ji prohlédl.
„No…“ začal váhavě, „víš, on je to dárek pro Hikari.“ Zazubil se a chňapl po ní.
„Jo tak pro Hikari…? To už zase pleteš nějaké přihlouplé školačce hlavu spodním prádlem?“ uhnul jsem.
„Tse! Prosímtě! Té a lámat hlavu? Vždyť o tu bys neměl zájem ani ty….ve škole si hraje na slušňačku – hnědý oči, špinavý blond vlasy, drdoly, dlouhý sukně, kulatý brýle, milé vystupování před kantory a košile, ale měl bys ji vidět na zkouškách! Hotová dračiče! Ty rozcuchy co mívá a ten vohoz! A to jak zpívá, to je fakt síla!“ vybavila se mi ta dívka z knihovny, ten milý úsměv, hnědé hluboké oči…
„Hikari…“ vydechl jsem a pomalu se omámeně otočil zpět ke svému pokoji.
„Nao? Ta…“ váhavě namířil prst na dámské prádlo a já mu ho ochotně vydal.
„A seš si jistej, že je to pro Hikari?“zastavil jsem se u svých dveří.
„Jo!“ umíněně si dupl a založil ruce na hrudi.
„No, pak je ale velice zvláštní, že ji máš podepsanou tam u zapínání jako Tatsuo Hideki…“ medově jsem se usmál a konečně měl pocit, že jsem mu to nandal, ale nešla mi z hlavy otázka, co sakra bude dělat s krajkovou podprsenkou?
„To je ale autogram, ne?“ zasmál se, „Přece musí mít něco ode mě podepsanýho, když je se mnou v kapele, nebo ne?“
Plyšák spadl na zem a celou chodbu mezi našimi pokoji zachvátila tlaková vlna ledového ticha.
„Tatsuo, ty máš skupinu a nic jsi mi neřekl?“ vybuchl jsem.
„Chováš se jako žárlivá manželka, Nao…“mávl rukou velkou jako dekl od popelnice, „Ta seschlá profesorka fyziky tě se mnou nepodvádí, vážně!“ Jediné co se mi hnalo do hlavy byla odstrčenost a lítost. Měl jsem pocit, že mu můžu věřit; že ho znám! Všechno začal dusit odpor a vztek. Sledoval jsem, jak vytahuje lízátko králíkovi z hlavy a znovu si ho strká do pusy.
„Jak dlouho?“ myslím, že takhle chladným tónem jsem s ním ještě nikdy nepromluvil.
„Asi rok….“ smutně sklopil oči. „Já ti to chtěl říct, ale…“
„Ale co?! Nebylo dost možností? Nebo prostě nejsem dost dobrej na to, abys mi vůbec něco řekl?“ rychlým zamrkáním jsem zahnal slzu. „A proč to pro Boha furt cucáš?!“ utrhl jsem se na něj, abych si to nějak vybil.
„Docela mi to chutná“ prohlídl si lebku.
„Dyť jsi říkal, že jsou bez chuti…“
„Jo, ale mně chutnaj a vypadaj prostě cool!“ hrdě se praštil do hrudi, až mu z toho zaskočilo. Zanechal jsem své kašlající dvojče na chodbě mezi našimi pokoji a zavřel za sebou dveře. Opřel jsem se o ně zády a přejel pohledem po tiché oáze klidného pokoje. Zhluboka jsem se nadechl, hodil králíka na postel a s mopem se vydal ke kaluži, ve které se rozmáčela knížka z knihovny.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jako 3D puzzle z hrnku mě složili pod stůl. (Vypadala jsem asi jako blázen, vzhledem k tomu, že jsem v práci)
Zatím to tedy vypadá moc zajímavě a jsem zvědavá kde se projeví to shounen-ai. *jsem úchylná a uvědomuji si to XD*
Takže jdu číst dál. :D
"Žůžo, žůžo, ale JÁ..."
(Ergí, 12. 12. 2008 17:40)
Konkurenci jednoduše nemám ráda! Jak ste mi to mohly udělat?! Samozřejmě to berte jako pochvalu... ale já na tom najdu něco špatnýho!! *výraz šílence právě uprchlého z psychiatrie*
Ergí (Váš a nejenom Váš 1. střed Vesmíru)
Bezva ;)
(Maudie, 6. 11. 2008 20:52)Začíná to zajímavě, uvidíme, co se z toho vyvine ;) (jo, sem tam jsem měla problém s tím, co kdo říká, ale po druhým třetím přečtení té části, která mi nebyla jasná, mi to docvaklo :D) Těším se na zítra ;)
čimča-ra-ra
(Honey, 1. 11. 2008 12:54)To jsem ráda, že se líbí :D...jenom myslím, že si dám příště víc na čas...XD A jen se těš! Bude to stát za to^^
!!!
(haru, 31. 10. 2008 19:51)No konečne! kontrolujem to tu už od rána!!! Ale bolo to supá xD S tým plišovým králičkom a lízatkom ste ma fakt dostali...už sa teším na ďalší piatok ^.^
Hihi
(Keiro, 10. 1. 2009 15:19)