Probudila mě pětikilová kabela s učením, která mi přistála na břichu a vyvolala evakuační hlášení pro žaludeční šťávy, o tom vyraženém dechu radši nemluvě.

„Proboha dělej, managere! Zas sme kvůli tobě zaspali!“ řval hystericky Tatsuo a zděšeně běhal kolem, házejíc po mě různé kusy oblečení. Připomínal mi slepici. Možná i hůř, připomínal mi holku.

„Cože?“ shodil jsem kabelu zase na zem, rozespale si promnul oči a pokoušel se hlubokýma nádechama uklidnit žaludek.

„Zaspali sme, imbecile!“

„Možná za šest hodin… imbecile.“ padl jsem zpátky na polštář a přehodil si přes hlavu peřinu. „ A nejsem váš manager.“

„Přestaň si vymýšlet a vstávej! Nebo se ten prďola zase nasere a vyzkouší nás. Dneska nemám nápovědový lízátko!“ zoufale mnou zatřásl a zase začal klusat po pokoji.

„Já teda nevím, ale můj rozvrh začíná až od osmi a teď je přesně…,“nakouknul jsem na digitální budík, „….1:58.“

„A kvůli tomu sem vstával?!“ zařval na celý pokoj a flákl za sebou dveřma takovou silou, že mi z nich vyrval kliku.

Zavrtěl jsem hlavu, ale přišlo mi, že sotva jsem zavřel oči už se mnou zase třásl. Někteří tvorové jsou vážně otravní.

„Co je?“ naslintal jsem si do polštáře.

„Mohlo by veličenstvo vstát?“ plesknul vedle mě podivně páchnoucí cosi v papírovém sáčku a prásknul za sebou dveřma od bytu.

„Co to….,“ nakouknul jsem do sáčku a dnes už podruhé jsem musel vynaložit velké úsilí, abych nepřišel o to nic, které jsem měl v žaludku.

„To snad ne…“ zamumlal jsem, natáhl na sebe kalhoty a vydal se i s kabelou se obout s jedinou myšlenkou. Dohonit ho. Vůbec mi nepřipadalo divný jít do školy v džínách a košili od pyžama… ani trochu.

„Váš profesor prodělal dnes v noci zástavu srdce, mám tu za něj záskok. A aby řeč nestála, někoho si orientačně vyvolám. To ovšem neznamená, že sem vašemu profesorovi nezapíši známku.“ Brejlila mladá černovlasá profesorka do třídní knihy na jména a přitom si hrála s jedním pramínkem vlasů. Té zase nepřišlo divné půl hodiny předtím mlčet a ani nás nepozdravit.

„Třeba pan Hideki. Á koukám že tu jsou dva! Výborně!“ promnula si ruce. „Pane Tatsuo, máte krásné jméno.“

„Prosím tě! Nic neumím, běž ty!“ kopl do mě pod lavicí.

„Ale já to taky neumím!“ sykl jsem a chytil se za holeň

„Jo, jenže ty to nikdy neumíš! A nikdy to neumíš tak za jedničku! Padej!“

„Co takhle slovíčko prosím?!“

„Jestli nepůjdeš, vysvětlím tvému králíkovi prakticky, co je to gilotina…“

„Pan Hideki zde není?“ zabrejlila profesorka po třídě.

„J-já už jdu…“ zamumlal jsem a chtělo se mi brečet. On chtěl popravit mého králíka! Naprosto veřejně, před nábytkem a jinýma plyšákama!

„Výborně!“

„Á…tak jak se tak na vás koukám, mladý pane, myslím, že v módě vážně zaostávám. Teď se nosí flanelové košile se spícíma ovečkama? Vypadá to jako pyžamo...“ profesorka vstala a se zájmem si mě prohlédla zblízka.

„Sakra….“zamumlal jsem a naprosto bez rozmyslu si začal košili rozepínat.

„No ne, Tatsuo! Takhle lepší známku nedostanete…“

„Ale já..to ne…“ zajíkl jsem se a zoufale se kouknul na Tatsua, který měl hlavu zabořenou v dlaních.

„Máte rozvázanou tkaničku,“ poznamenala profesorka ještě s notnou dávkou jízlivosti a vrátila se za katedru.

„To je Nao!“ zařval Tatsuo, když jsem se skrčil, abych si zavázal tkaničku a u toho shodil krabičku s křídama, a jak jsem se posunul, abych posbíral křídy, stoupnul jsem na mokrou houbu a flákl sebou o zem.

„Co prosím?“ pozvedla profesorka jedno jemné obočí a zamrkala na něj.

„Je to moje dvojče, to já sem Tatsuo…“ zamumlal.

„Ale, a jak se to tak stane, že si dvojčata spletou svoje jména?“

„No ono to….to…napadlo jeho!“ otočil se a ukázal na spícího hocha za sebou.“Jo, napadlo to jeho. Chtěl vědět, jestli by to brácha pro mě udělal.“

„Ale to…,“ zbytek její věty zanikl v hluku způsobeném zvoněním. Celá třída se vyvalila dveřmi a já s bratrem jsme se radši rychle zamíchali do davu, než poslouchat kázání.

„Ten králík to schytá!“ zavrčel Tatsuo.