Další II
Svítalo. Probudil jsem se a nemohl dál spát. Sledoval jsem z okna červenající obzor nad hradbou domů.
Slyšel jsem tiše vrznout dveře mého pokoje, otočil se a uviděl Tatsua s praštěným účesem. Bože! On má černý i trenky! Vykuleně jsem na něj civěl, zatímco on došel k posteli a vrazil lízátko králíkovi do břicha. Neměl jsem slov. Vzal jsem lízátko, došel k oknu a hodil ho na ulici. Tatsuo se s vyděšeným výrazem pustil ke dveřím a po schodech dolů. Vykoukl jsem z okna a sledoval jak můj bratr vyběhl jen v trenkách ven do té zimy, bez klíčů. Zvedl lízátko a vítězně se rozběhl k již zavřeným dveřím. Pobaveně jsem se opřel o parapet okna a sledoval jak zuří a mrzne.
„Klíč je pod rohožkou.“posměšně jsem na něj zavolal.
O dvě hodiny později jsme seděli v učebně dějepisu - teda já seděl, Tatsuo si právě užíval jednu z horkých chvilek u tabule.
„Tak mi řekni, na zopakování, něco o takzvaném ‘králi slunce‘. V jakém žil období, zemi, rod. Kdo to byl?“ vychrlil nezaujatě profesor nejjednodušší otázku, co našel.
„No…to byl…takovej maník…co žil kdysi, no, hodně dávno…“ začal koktat Tatsuo se zoufalým pohledem upřeným na mě. Dělal jsem, že ho nevidím.
„No a ten maník měl strašně super zámek, jo? A ten zámek, to byla normál síla fakt, tam bylo služebnictva! A von se nechal pořád obskakovat!“ tupě zíral do stropu.
„A jak se jmenoval?“
Tatsuo si přehodil špejlku do druhého koutku úst: „No von se menoval…no to sem nechal na druhým lízátku…“ všiml jsem si, jak vytáhl lízátko z pusy a začal ho studovat. On na něm snad vážně měl něco napsáno! A profesor se na něj ani nepodíval! To je vrchol!
„Jo Ludvík to byl! Ale kolik…?“ brejlil na lízátko tak, že jsem se divil, jak to, že ho nemá nalepený v oku. Jakmile profesor začal zvedat hlavu, vrazil lízátko zpět do pusy. Takhle to pokračovalo ještě dalších deset minut. Nakonec si Tatsuo přišel s trojkou sednout. Taková podfukárna!
Na obědě jsem byl zmámen přeludem jménem Hikari, což možná způsobilo i to, že jsem si v učebně informatiky stíral ubrouskem bramborovou kaši z obličeje. Tatsuo mi totiž vrazil hlavu do talíře.
Podíval jsem se do zadní řady. Seděla tam Hikari. Teprve nedávno se přihlásila, byl to nepovinný předmět, vlastně spíše kroužek. Nic se nedělo. Celou hodinu jsem se pokoušel nenápadně otáčet a bratr kromě upravování fotek ‘pařil‘ asi tři onlinovky zároveň. Měl jsem upraveno vše, co bylo zadáno. Přemýšlel jsem zda jít, nebo ještě počkat.
Učebnou se rozlehl nechutný upištěný zvuk, oznamující systémovou chybu. Hikari se krčila u počítače a obličej si před monitorem kryla klávesnicí. Tatsuo vyskočil, doběhl za ni, vypnul reproduktor a tím zájem zbytku lidí o Hikari skončil, jen já stále zíral. Zvedl jsem se, a postavil se za bratra. Přes celý monitor se rozvalovalo okno s nápisem: FATAL ERROR! a pod tím bylo okýnko s: OK. Nevím jak to Tatsuo udělal, ale něco poklikal a bylo to pryč. Spokojeně se usmál a odešel, zatímco Hikari zůstala za klávesnicí.
Bylo šest hodin odpoledne. Do párty zbývala hodina. Tatsuo byl v trapu. Co bych taky čekal? Odcházel ve dvě s větou: „Seženu ti nějákej kostým na tu slavnost.“ Byl jsem tvrdě odhodlán tam nejít, než mi řekl, že tam bude Hikari. Zarachotily klíče v zámku. Zvedl jsem hlavu od knížky. On má snad klíče?! Objevil se Tatsuo s černým igelitovým pytlem. To co v něm bylo, určitě nebylo pěkný. A navíc to působilo dojmem, že někoho zabil a má z toho strašnou radost. Zabouchl dveře a vytáhl velkou zelenou housenku, takovou tu co na ni Ash v pokemonech řval: „Catterpie volím si tebe!“ Kouzelný.
„Nikam nejdu.“pronesl jsem a opět s nezájmem otevřel knížku. Neviděl jsem Tatsua ještě takhle zuřit.
O tři čtvrtě hodiny později jsem cupital vedle lolitkovsky oblečeného Tatsua po ulici ke škole. Měl jsem dojem, že působím jako idiot, ale šeredně jsem se spletl. Působil jsem jako debil nebo housenka, která se nenapije ani punče, protože jí to kostým nedovolí. Kdybych chtěl s někým tancovat, mohl jsem tu dámu chytit tak za ramena. To bych měl ještě štěstí…
Otevřely se dveře a hned při prvním kroku mi někdo dupl na můj ocas, který jsem za sebou pečlivě táhl po zemi už od ubytovny. Padl jsem své sestře do náruče. Páni, má to vycpaný fakt dobře. pomyslel jsem si. Tatsuo mě postavil, upravil si poprsí, krajky a odkráčel.
Po půl hodině stání v koutě a sledování olizujících se párů na parketě jsem začínal litovat, že jsem sem vůbec vcupital. Navíc vedle mě stál stůl s občerstvením. O tom punči - a vlastně čemkoli jiném - jsem si mohl nechat maximálně zdát.
Všiml jsem si Tatsua a té holky ze zkoušky. Měla na sobě tričko nad pupík, příliš krátkou sukni a příliš mnoho řetězů na pravém boku. Nechápal jsem, čím to je, že jí sukně ještě nesjela dolů. Přiznávám, že byla hezká. O něčem se s ní bavil, vypadalo to, že je tím zaujata. Smála se. Pomalu mi to docházelo, zatím jsem ale stále nevěděl, kdo je. Znal jsem ji, určitě!
Tatsuo ke mně přišel s nemilým úšklebkem: „Hele brácho, domluvil jsem ti taneček s Hikari.“
„Kde je?“ vybafl jsem a v tu chvilku mi to došlo. Ta holka je Hikari.
„Začíná nová písnička. Půjdeš, Nao?“ ozvalo se mi vedle ucha tím zvláštně zvonivým hlasem. Všechny vnitřnosti se mi stáhly do uzlíku. Pomalu jsem se otočil a uviděl její obličej. Chytla mě za jednu plyšovou nohu a odtáhla na parket. Přemýšlela, které dvě nejsou vycpané, ale pak pochopila, že jinak než za ramena ji nechytnu.
Chvíli jsme spolu ‘tancovali‘. Já spíš cupital a pokoušel se nevypadat jako idiot – marně. Jela písnička z filmu Armagedon. Pobrukovala si její melodii a na rtech měla jemný úsměv.
Na něco jsem si vzpomněl. „Hele, Hikari, nepůjčila jsi náhodou Tatsuovi podprsenku?“ vyklopil jsem příliš rychle a bez rozmyslu. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře a věděl, že to byla chyba. V očích se jí rozhořely plamínky. Tvrdě mě uhodila do tváře a já si v poloviční otočce podrazil nohu a spadl obličejem na zem. Nemohl jsem se zvednout. Všude bylo ticho. Přihrnul se Tatsuo a jal se mě otáčet. Jeho horké rty, chutnající po punči, se přilepily k mým. Políbil mě! Přede všemi!
„Nao…“ špitl a já pochopil, že je opilý.
„Sundej mi ten krám!“ zařval jsem. Nemohl jsem mu ani vrazit! Hořel jsem zuřivostí, nedokázal bych mu doopravdy dát pěstí, ale toužil jsem po tom z celého srdce! Aspoň mít tu možnost! Prudce se mnou švihl zase na břicho.
„Už to skoro mám….už to bude! Jo, ten zip, kam sem ho jen dal? Hele! A jé…on se schoval.…Jo hele von je nahoře!“ žvatlal Tatsuo a s šíleným chechtáním mi šmátral po zádech ve snaze najít zip. Moje touha po jeho krvi rostla.
Najednou se ozvalo prudké ‘zavrčení‘ zipu, jak ho někdo konečně rozepnul. „Tohle jsi hledal, Tatsuo?“ optal se dívčí hlas s medovou jízlivostí jež mě zapatlala kamsi hluboko do země a přilepila pod její podpatky. Hikari byla prostě kouzelná i když se mi právě mstila.
„Jo, přesně tohle! Jé hele, Nao má spoďáry s letadýlkama!“ zařval na celou místnost. Vymanil jsem se zpod něj a sundal si pochybnou masku housenky. Místností se pomalu rozlehl kromě hudby, šum rozhovorů a na parketu se rozmohla další taneční vlna ploužáků.
Jen ve spodním prádle s letadýlkama, jak správně podotkl můj bratr, jsem do sebe lil už druhý kalíšek punče. Nabral jsem si třetí, popadl Tatsua, který měl v náručí a přes hlavu kostým housenky a táhl ho ven.
„To už jdeme domu?“zažvatlala hromada zelené housenky v lolitkovské sukni.
„Jo.“
„A nechtěl’s ještě s Hik-“začal.
„Ne.“přerušil jsem ho a otřásl se zimou. Přece jenom byl pokročilý podzim a vítr se ten večer s nikým nemazlil a se mnou, jen ve spodním prádle, už vůbec ne. Tatsua jsem před sebou žduchal až k ubytovně - přes půlku města! Když se díky tomu, že moc neviděl přes housenku, rozpleskl s bolestivým zaskučením o vchodové dveře ubytovny, byl jsem spokojený.
Komentáře
Přehled komentářů
Nene tohle je Naoův příběh:) Miluji sice obě dvojčata a jakožto jejich maminka nesmím nikomu z nich nadržovat a miluji je úplně stejně, ale přecejenom....Nao to tu vede:) a Tatsuo tomu vládne tam:)
*plazí (jazyk, samozřejmě)*
(Ergí, 12. 12. 2008 22:54)
Já si myslim, že by to chtělo i pohled z Tatsuovy strany! *vítězoslavně*
Ergí (Váš a nejenom Váš 1. střed Vesmíru)
...
(Chris, 29. 11. 2008 20:28)Heh ste mě moc nepotěšily ae bohužel já nemužu přijít na nic čím bych nepotěšila já vás grrr. Honey to s tím koncem na tom neco je ae tag stejně ten konec jednou příde bohužel ae ješte mužu žít v přestavě 2 řady jooo aa to neznáš nikdy neříkej nikdy XP. Naštěstí pátek byl včeraa ae to sem to nestihla přečíst pááč sem byla trošku zmožena alkoholem ae pšššš 8)
Absťáááák!!!!!
(Honey, 25. 11. 2008 13:40)Cris: No páni! Tak absťák, nikdy bych neřekla, že to řeknu, ale mám hroznou radost z toho, že tu někdo abstinenční příznaky má! Neco je prakticky taková droga na kterou není lék:) A díky bohu už nemají abstinenční příznaky jen autorky:-D Ber to tak že čím pomalej budem vydávat tím pomaleji se bude blížit konec:)
To Chris
(Kira, 24. 11. 2008 20:59)
to víš, to bys pak neměla dlouho co číst, než bysme napsaly zbytek :D
To All:
omlouvám se za ty poslední odstavce, abych to mohla opravit musela bych to celý smazat včetně vašich komentářů a to nechci, takže vám to hodím sem.
v tomhle okmentu si můžete dočíst to, co se tam neukázalo.
„Sundej mi ten krám!“ zařval jsem. Nemohl jsem mu ani vrazit! Hořel jsem zuřivostí, nedokázal bych mu doopravdy dát pěstí, ale toužil jsem po tom z celého srdce! Aspoň mít tu možnost! Prudce se mnou švihl zase na břicho.
„Už to skoro mám….už to bude! Jo, ten zip, kam sem ho jen dal? Hele! A jé…on se schoval.…Jo hele von je nahoře!“ žvatlal Tatsuo a s šíleným chechtáním mi šmátral po zádech ve snaze najít zip. Moje touha po jeho krvi rostla.
Najednou se ozvalo prudké ‘zavrčení‘ zipu, jak ho někdo konečně rozepnul. „Tohle jsi hledal, Tatsuo?“ optal se dívčí hlas s medovou jízlivostí jež mě zapatlala kamsi hluboko do země a přilepila pod její podpatky. Hikari byla prostě kouzelná i když se mi právě mstila.
„Jo, přesně tohle! Jé hele, Nao má spoďáry s letadýlkama!“ zařval na celou místnost. Vymanil jsem se zpod něj a sundal si pochybnou masku housenky. Místností se pomalu rozlehl kromě hudby, šum rozhovorů a na parketu se rozmohla další taneční vlna ploužáků.
Jen ve spodním prádle s letadýlkama, jak správně podotkl můj bratr, jsem do sebe lil už druhý kalíšek punče. Nabral jsem si třetí, popadl Tatsua, který měl v náručí a přes hlavu kostým housenky a táhl ho ven.
„To už jdeme domu?“zažvatlala hromada zelené housenky v lolitkovské sukni.
„Jo.“
„A nechtěl’s ještě s Hik-“začal.
„Ne.“přerušil jsem ho a otřásl se zimou. Přece jenom byl pokročilý podzim a vítr se ten večer s nikým nemazlil a se mnou, jen ve spodním prádle, už vůbec ne. Tatsua jsem před sebou žduchal až k ubytovně - přes půlku města! Když se díky tomu, že moc neviděl přes housenku, rozpleskl s bolestivým zaskučením o vchodové dveře ubytovny, byl jsem spokojený.
...
(Chris, 24. 11. 2008 15:26)Hihi sem s málem musela zbírat zpod stolu kam sem málem smýchy upadla mno nič. Hey hele autorky nechcete trošku pozměnit dávkování a přidávat díly častěji? už mám jakési abstinnční příznaky heh.
omluva
(Kira, 23. 11. 2008 1:56)kruci, omlouvám se za ten text, nevšimla sem si toho, hned to dám do kupy
Bék
(Maudie, 22. 11. 2008 15:51)Tlemím se, co to jde :D Teda, musím přiznat, že mě to s Hikari napadlo, že to bude ona, takže jsem asi nebyla tak překvapená, jak bych být měla, což ale nic nemění na tom, že se mi to moc líbí... Sranda musí být ;)
Ha-há!
(Honey, 14. 12. 2008 20:21)