Další I.
Druhý den ráno se mnou někdo divoce mlátil o matraci – velmi příjemné probuzení. Tatsuo mě ani pořádně nenechal rozlepit oči, když mi začal s pusou plnou lízátka prskat do obličeje úplně nesrozumitelné věci.
„C-co-s-s-s-e-sta-l-o-o-o?“ zakoktal jsem, zatímco on se mnou pořád třásl.
„Zaspali sme!“ zařval nepřestávaje se mnou mlátit.
„T-Tat-su-o, do-s-s-t!“ lapal jsem po dechu. Pustil mě a zoufale na mě koukal.
„No nedívej se tak, obleču se a jdeme!“ hrabal jsem se z postele, „Nebo můžeš jít napřed.“
„Tak jo!“ vesele si přehodil špejlku od lízátka do druhého koutku úst a vyrazil ke dveřím.
„Ale to bude vypadat divně, když spolu bydlíme a ty přijdeš pět minut po mě…“ zakňoural těsně po tom, co za sebou flákl dveřma.
„To je pakoň…“protočil jsem panenky, dopnul mikinu a přehodil si přes jedno rameno tašku s učením. U dveří jsem ještě vážně uvažoval o pravidelné zastávce v koupelně, která se zaspáním stávala těžkým luxusem, jenž jsem si nemohl dovolit.
Nakonec jsem automatické odpadnutí této stanice nebral na vědomí a rozhodl se obětovat ještě pár minut umyvadlu a hřebenu. S obouváním jsem si taky dal na čas, ale to už byla Tatsuova vina. Kdyby mi nesvazoval tkaničky k sobě, netrvalo by to tak dlouho.
Otevřel jsem dveře, moje dvojče tam stálo a s trpným výrazem hypnotizovalo místo, kde asi před deseti sekundami byla klika.
„Trvalo ti to.“ procedil a podíval se mi do tváře. Pokynul jsem mu ke schodišti a tázavě pozvedl obočí. Něco si vztekle zamumlal a seběhl schody dřív, než jsem vůbec stihnul otočit klíčem v zámku.
Běželi jsme po tiché chodbě, podrážky tenisek pleskaly o kamennou podlahu a ozvěna našich kroků nás, společně s dunivým cinkotem Tatsuových řetězů a přívěšků, pronásledovala až do druhého poschodí ke dveřím učebny dějepisu.
Jemně jsem zaklepal, zhluboka se nadechl a s celou cestu připravovanou omluvou otevřel dveře.
„Dobrej, sorrač že tak pozdě profesore, von brácha si nenatáh budíka a jak zaspal, tak sem na něj musel čekat.“ Ozvalo se mi za zády, a zatímco vlna vzteku a touhy po bratrovraždě znatelně stoupla, moje nálada rapidně klesla. Moje diplomatická omluva byla zesloněna tím nejhorším možným způsobem. Zavřel jsem pusu a potichu sledoval profesorův rudý obličej a naběhlé žíly, když ostře sykl: „Mlčte!“
Uběhlo pouhých dvacet minut a ani mně se už dost dobře nedařilo udržet pozornost u dějepisu a neusínat. To, co profesor žvatlal mělo zhruba stejnou logiku, jakože sakury kvetou růžově.
Ozvalo se tichounké zaklepání a všechny ospalé pohledy, kromě mého, se obrátily ke dveřím. Byl jsem tomu zjevení, které bylo vysláno klepat právě na tyto dveře neskutečně vděčný - konečně byl profesor umlčen!
„Dobré ráno, pane profesore,“ pohladil mé uši milounký zvuk dívčího hlasu, který však trošku chraplal, koutkem oka jsem viděl nějakou holku v košili a červené sukni, „chci se zeptat jestli tu ze včera nezůstala naše třídnice.“
„Je pěkně zřízená po včerejšku!“ špitl vedle mě Tatsuo a jen těžko se snažil udusit škodolibý smích.
„Ale jistě, Hikari! Vydrž jen ji dopíšu.“zaslechl jsem přes Tatsuovy posměšky profesora.
Hikari! V mé šedé kůře mozkové vyhořelo několik spojů a došlo k těžkému zkratu. Všechno okolo zčernalo, viděl jsem jenom ji. Vlasy stažené do dvou culíků, které jí spadaly na záda. Rudá sukně, decentní košile. Byla tak krásná…
„Nao?“vyrušil mě bratrův hlas. Když jsem nereagoval tvrdě mi vrazil loket do břicha.
„Co na ni tak čumíš!?“
„Hleď si svýho!…A nečumím…“zamumlal jsem a držíc se za břicho, jsem se znovu zadíval jejím směrem. Koukala se na mě! Začal jsem panikařit, drcl do nohy stolu a srazil si tak pouzdro na zem. Když jsem se pro něj ohýbal vrazil jsem si do čela o roh stolu a tím si shodil ještě učebnici. Znovu jsem se ohnul pod lavici, kde jsem se chytil za čelo a bolestivě zaskučel. Pak jsem s nevinným úsměvem vrátil věci na kraj lavice.
Nejspíš jsem se přestal ovládat. Když jsem se na ni znovu podíval, chvíli na mě vyděšeně koukala, a pak bez jediného slova vyběhla ze třídy.
„Ježiši, Nao, ty slintáš!“ slyšel jsem vedle sebe dost pobaveně se smějícího Tatsua.
„Ah….Ne!“ utřel jsem si pusu a uraženě opřel bradu do dlaní.
„Kam šla?“ zvedl po chvilce profesor hlavu a nevěřícně hleděl ke dveřím.
„Nao, pojď chlapče. Zanes to do její třídy, ano?“ pokrčil rameny a natáhl ke mně ruku s třídnicí. Ztěžka jsem polkl a zvedl se ze židle. Tatsuo se mohl udusit smíchy, dokonce mu z pusy na lavici vypadlo lízátko ve tvaru černé lebky.
Procházel jsem dlouhou chodbou vedoucí ke schodišti, od kamenné podlahy a zdí se šířil podivný osamělý chlad. Zastavil jsem se pohledem u okna a pomalu zhluboka se nadechl.
Listy sakur se už stihly zbarvit do odstínů žluté a červeno-hnědé, vznášely se v poryvech větru, který s sebou nesl protivnou zimu. Koruny zpola opadaných stromů prozářily zlatavé paprsky podzimního slunce.
Vyšel jsem schody a zatímco jsem bezmyšlenkovitě kráčel další chodbou, bloumal jsem pohledem po holých kamenných zdech a nástěnkách s výkresy studentů. Uvědomil jsem si, že slyším ještě nějaké kroky, zastavil jsem, ale kroky neutichly, blížily se neúprosnou rychlostí ke mně.
“Tohle si vezmu, pokud dovolíš.“ Hikari mi opatrně vytáhla třídnici z rukou a nuceně se usmála.
„Ehm…J-j-jo! Jas-ně! Právě vám ji nesu…“ přiblble jsem se zasmál, nejspíš jsem na ni už od rána působil, jako kdybych utekl z nějaké špatně hlídané psychiatrické léčebny. Nechápavě na mě zamrkala a zasmála se. „Proč tak koktáš? Vidíš snad ducha?“
„Ne, to ne, jsi jen hrozně….“začal jsem, ale zbytek věty se ztratil někde v mém hrdle a nás dva pohltilo ohlušující ticho prázdné chodby, které vyrušilo jen hlasité přeskočení ručičky školních hodin. Zahihňala se a rozběhla se ke třídě. Připomněla mi tím škodolibým uculením Tatsua.
Pomalu jsem se vracel k naší třídě. ‚Jak jsem jen mohl být takovej blb? Jak sem si mohl myslet, že by o mě stála? O takovýho trumbelína…‘ nálada klesla níž než pod absolutní nulu.
Současně s mým příchodem do třídy se rozezněl zvonek, oznamující konec hodiny. Tatsuo mi ve dveřích vrazil mou tašku se sbalenými věcmi a ještě pořád se pochechtával.
V páté hodině nám bylo oznámeno, že naše škola pořádá Halloweenskou párty. Kostým povinný! Výborný, horší už to být nemůže! Byl jsem tvrdě odhodlán tam nejít, možná už jen proto, že většina naší třídy se smíchem potvrdila svou účast.
Kdykoliv jsem pak šel po chodbě měl jsem dojem, že už všichni dokonce i ví, kdo za co půjde. Celá škola šuměla slovem Halloween.
Během posledních dvou hodin se nestala žádná pohroma ani vědomá nehoda, jen Tatsuo dal světu konečně znát, že potřebuje odbornou pomoc. Pořád se při pohledu na mě tak nějak divně pochechtával.
„Tak Hikari se Naovi zachtělo, joo?“ provokativně se uculil na schodech ubytovny na cestě k našemu bytu.
Neměl jsem sebemenší chuť se o dnešku znovu bavit, takže jedinou mou odpovědí bylo hlasité prásknutí dveřma přímo před jeho nosem, což jsem ukončil triumfálním otočením klíče v zámku. To pravé kouzlo spočívalo v tom, že já byl ten kdo nosil klíče a on ten, kdo na to neustále kašlal.
Myslí se mi rozlehl příjemný pocit osobního vítězství, když jsem ho slyšel něco afektovaně zařvat.
“Nao, já jdu na zkoušku. Jestli chceš, tak poď se mnou….“ Ozvalo se zpoza dveří asi po dvou hodinách zarytého ticha. S úsměvem jsem zahodil knížku, odemčel a vtáhl ho dovnitř.
„Opravdu? Rozhodl ses mi ukázat skupinu nebo je to jen úplatek?“
Ublíženě se na mě zadíval a ukousl kus lízátka. „Chováš se jako bych byl tvůj manžel a zahýbal ti s blonďatou fešandou z baru.“
Vyrazili jsme napříč městem, až jsme došli k opuštěné uličce a prošli jí až k rezavým dveřím jakési staré garáže. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlídl si něco, co se tvářilo jako asi stoletý rozpadající se zámek, do kterého snad ani neexistoval pasující klíč.
Tatsuo ho nějakým mně záhadným způsobem oddělal a otevřel s hlasitým vrzáním nepromazaných pantů, dveře. Chytil mě za rameno a metl mě dovnitř tak prudce, že jsem tvrdě přistál na boku a pár minut přemýšlel kolik asi stojí umělá kyčel.
„Tak tohle nemehlo, to je můj brácha, dneska si to tu trošku prohlídne a poslechne si nás.“ zvolal a ukázal na mě. Parta zřízených puberťáku se pobaveně uchechtla a dál se věnovala svým kytarám a papírům, na nichž nejspíš byly texty písní
„Kde je?!“ zařval Tatsuo a jeho hlas přinesl do středně velké místnosti nepříjemné ticho. Uklidil jsem se do rohu a sledoval, jak se na něj dva chlapci a jedno děvče nechápavě dívají se zřetelným vyděšením v očích.
Ta holka mi je povědomá. Už jsem ji určitě musel někde vidět… říkal jsem si, když jsem si prohlížel děvče se špinavě blonďatými vlasy, které tvořily jakýsi šílený účes, u kterého ani nebylo možné poznat, jak byl vytvořen. Černé tričko bez rukávů jí zvýrazňovalo přitažlivé křivky těla a v klidu nenechala mysl ani černá minisukně z džínoviny plná metalových řetězů Na krku měla nejmíň půl kila vážící změť řetízků.
Pak tu byl ještě hoch rovněž v tričku, krvavé barvy, bez rukávů s velkou dírou na zádech a roztrhaných kalhotech, plných spínacích špendlíků a, stejně jako ostatní, metalových řetězů – byly to vůbec někdy dřív džíny? V rukou držel elektrickou baskytaru černé barvy s nějakými rudými znaky na jejím těle.
Druhý hoch, který měl černou metalovou kytaru ve tvaru véčka a na jejím krku pod strunami vyraženo červeně znaky Satoshi, měl na sobě něco, matně se podobající rozervané vínové košili.
Ale ta holka, zamyšleně jsem se na ni koukal. Pokrčila rameny na Tatsua a chopila se mikrofonu. Teprve teď jsem si všiml, že všichni mají snad stejně roztrhané tenisky jako můj bratr. Buď byli vážně sehraná skupina - bratr je terorizoval tak dlouho, až se stali jeho kopiemi, nebo to teď opravdu byla nějaká móda…
„Tatsuo?“ rozhlídl jsem se po místnosti a přestal konečně hypnotizovat tu holku.
„Co je?“ podíval se na mě s naprosto nezaujatým výrazem.
„K-kde je?“ zakoktal jsem se a koukal jak si zapojuje kytaru a následně pak ladí struny.
„To by mě taky zajímalo!“ štěkl nevrle. „Jak si to jako představuje? Hraje na bicí a nebude si sem chodit nebo co?“
„Je jí špatně, Tatsuo.“ Ozvalo se z mikrofonu. Opět mi byl ten hlas povědomý. Musel jsem ji znát. Je opravdu pěkná, uvědomil jsem si, když jsem si ji znovu prohlížel. Někde jsem ji už musel vidět…možná, že dělá třeba roztleskávačku… pomyslel jsem si.
„Asi půjdu domů Tatsuo, stejně to nemá smysl když nejste všichni…“zamumlal jsem a vyrazil k rezavým vratům.
„Klíč nechám pod rohožkou.“ Nečekaje na odpověď jsem svého nabručeného bratra a jeho podivné společníky opustil. Vyšel jsem do chladné, potemnělé ulice a najednou se mě ujal podivně opuštěný pocit. Nesvítilo jediné okno polorozpadlých domů. Snad všechny byly prázdné….
Když jsem došel na ubytovnu spokojeně jsem se naložil do vany a pak si s nově rozečtenou knížkou zalezl do postele.
Asi kolem jedenácté – to už jsem dávno spal – se ozval zvonek, který musel probudit nejmíň polovinu budovy. Ten blb ten klíč nenašel!
Vyhrabal jsem se z postele a rozespale mžouraje do světla na chodbě, sešel schody dolů. Tatsuo mě beze slova s potutelným úsměvem minul a vyběhl nahoru. Zabil bych ho, kdyby se mi nechtělo tak hrozně spát…
Komentáře
Přehled komentářů
Tak holky tohle se vám tedy fakt povedlo.
V mé šedé kůře mozkové vyhořelo několik spojů a došlo k těžkému zkratu. >> zemřela jsem smíchy
Moc povedené, vtipné, svižné a konec naprosto perfektní. Zabil bych ho, kdyby se mi nechtělo tak hrozně spát... Vypovídá to občas o mé náladě k synovci nebo sestře nebo komukoli, kdo mě budí v ten nesprávný čas. XD
Jdu pokračovat.
Tak teda takhle
(Honey, 11. 11. 2008 21:10)Přidávala jsem tuhle část pod tu první, ale nedošlo mi, že normální lidi myslí jinak, takže se moc omlouvám a tu to tedy napravuju:) Každá část bude teda vycházet takhle po kouskách, mohla jsem to teda šoupnout na normální úvod, ale tak tohle si stejně všichni přečtete tak je to zbytečný :) přeju příjemnou zábavu a v pátek se těšte na překvapení psané Kirou:)
Umírám smíchy
(Keiro, 10. 1. 2009 15:51)