Další (už se mi nechce spát tolik I)
Neprobíhalo to zrovna nejlépe. Nebyl jsem vyspaný a dělalo mi velké problémy se soustředit . V dějepise mi víčka ztěžkla a obraz se rozmazával čím dál víc, až se rozplynul úplně a mě vroucně obklopila tma spánku. Mohlo to být sotva pár minut, co jsem usnul. Vzduch proťalo ukazovátko a hlasitě praštilo do desky stolu vedle mé tváře. Ulekl jsem se a šokovaně se odstrčil od lavice, což způsobilo překlopení židle. Zamžoural jsem ze země přes okraj lavice do naštvané staré tváře.
„Tak tobě připadají moje hodiny nudné, Nao?“
„Ne, to ne! Jen- “
„Jen? Co jen?“ Nevrle si založil ruce na prsa a pomalým krokem útočící šelmy se vydal ke své katedře.
„Moc jsem nespal. Prosím, omluvte moji chvilkovou nepozornost, profesore.“ Sklopil jsem hlavu a rozespale se začal zvedat ze země.
„Nejsem tvůj opatrovník. To, že jsi nespal mi nevykládej! Ostatně je to tvoje věc, že?“usmál se a ukázal na můj rozepnutý zip u kalhot. Cítil jsem, že s řehotem ve třídě sílí i rudost mých tváří.
„Tvoje nepozornost, jak ty říkáš, chvilková, se už nebude opakovat, jasné? Pokud ano, odkážu tě na ředitelnu. Posaď se.“otočil se zpět k tabuli, ale vysvětlování klikyháků na ní se díky zvonění nekonalo. Byla to poslední hodina. Velkým obloukem jsem minul jídelnu a vyrazil pryč.
Podzim byl v plném proudu. Dnů jako tento přibývalo. Dnů plných vybledlé šedi s nádechem smrti všude okolo. Stromy byly jen loutkou krutých chapadel větru, které se tvrdě opíraly do holých větví. Promrzlí lidé s přimhouřenýma očima a zarudými tvářemi spěchající za teplem se choulili do svých kabátů. Nikde nezněl smích. Tyto dny mi připomínaly pohasínající naději uvnitř mé mysli.
Kráčel jsem po ulici, tvář hrdě nastavenou pěstím mrazu a sílícímu větru, který si pohrával s lemy mého kabátu. Přemýšlel jsem o špinavě blond vlasech, o hloubce těch hnědých očí a o tom , jak se mi vyhýbá. O tom, jak nemožně se v její přítomnosti chovám. Povzdychl jsem si a zalovil v kapse pro klíče.
Shodil jsem kabát, brašnu s učebnicemi a padl na svou milovanou postýlku. Prakticky ihned jsem spal.
Probudil mě povyk na chodbě. Zamžoural jsem a pomalu šel ke dveřím, abych lépe slyšel.
„Ale já si s ním nechci povídat! Je příšerný!“ naštvaný dívčí hlas.
„Líbíš se mu! Navíc, není tak špatný. Vlastně je to úžasnej kluk a bratr, jako já, jenom neví, jak se k tobě chovat. A dneska je mu fakt mizerně.“ Po těchto slovech narostla chuť uškrtit Tatsua na tom jediném bílém kusu prádla, který vlastnil.
„Ale…“
„Žádný ale, Hikari! Uvidíš, že se ti bude zamlouvat až ho víc poznáš.“
„Nechci, aby se mi zamlouval! Je to idi-“křičela Hikari a bytovými dveřmi mě prudce uhodila do obličeje. Zaskučel jsem a pokusil se na ni usmát.
„Můj bože…“strnula, a pak se prudce otočila k úniku, ale Tatsuo jí stál v cestě s vyčítavým pohledem. Z nosu mi valily niagary krve. Zase jsem se před ní znemožnil. Měl jsem dojem, že tuhle bitvu jsem prohrál.
Seděli jsme v kuchyni a před každým z nás stál hrnek s horkým čajem. Zaryté ticho a zkoumavé pohledy Hikari mě znervózňovali. Tatsuo právě civěl na lízátko, na jehož jedné “hnátě“ se právě zelenalo něco chlupatého důvěrně připomínající plíseň. Ukousl ji a plivl do hrnku s čajem, lízátko si spokojen sám se sebou strčil do pusy a zvedl se k odchodu.
„Předpokládám, že se tu budete dobře bavit!“ zasmál se a Hikari si stoupla, udělala krok k němu a patou mu dupla na nohu. Zaskučel a lízátko se roztříštilo o den umytou zem. Umýval jsem ji já...zase.
„Asi bych měl zmizet.“než to dořekl, stál ve dveřích.
„A co tu podle tebe máme dělat? Ona si se mnou povídat nechce!“vykřikl jsem a převrhl hrnek s čajem. Zasmál se, zalovil cosi v kapse a hodil po mně malou krabičku.
„Jahodová příchuť?“nakrčil jsem obočí.
„Zdar a sílu tvému údu!“chechtal se a s cvaknutím zámku byl pryč a s ním i veškeré klíče ode dveří.
„Perverzáku!“ zakřičela Hikari, když si uvědomila, co si to tu házíme a zavřela se na balkoně. Bratr byl pryč a holka mých snů zamčená a balkóně. Idilka dokonale stráveného odpoledne. Po půl hodině se přesunula do koupelny. Neměl jsem to srdce jí vysvětlit, že klíč nevedeme, když zděšeně křičela: „Kde je ten klíč?“
Díval jsem se na budík a sledoval otáčející se ručičku. Celou hodinu. Po téhle hodině se ozvalo tlumené cákání. Povzdychl jsem si a vytáhl knížku fantasy žánru. Uběhla další hodina a půl. Z koupelny se už dobu ozývalo tlumené broukání nějaké melodie a občasné šplouchnutí vody. Můj močový měchýř se tvářil, že praskne každou chvíli.
„Hikari, prosím pusť mě tam jenom na chvilku.Musím tam jít.“zaškemral jsem u dveří. Kromě dokonale nastalého ticha to nemělo žádný efekt.
„Hikari, já vím, že mě slyšíš. Ale pokud něco neřekneš, půjdu dovnit bez povolení.“
Nic. Otevřel jsem dveře a prudce si zakryl oči nad tím, co jsem právě spatřil.
„Víš Hikari…m-my máme závěs kolem t-té va-n-ny. Použij ho. J-já vím, že j-je nechutně fialovej, ale úče-l-l plní perfektně!“ Odpovědí mi bylo ječení a prudké trhnutí závěsu, jež způsobilo jeho strhnutí a kompletní přikrytí vany i s tím, kdo byl uvnitř.
„Perfektní! Vydrž takhle!“zakřičel jsem a rozepínaje si kalhoty se rozběhl k záchodové míse.
Když jsem si spokojeně umýval ruce ozvalo se zpod závěsu nejisté odkašlání.
„Chceš snad nějak pomoct?“ ušklíbl jsem se.
„Ne, jednou už jsi mě viděl. To stačilo!“pípla a já ji zanechal v koupelně samotnou.
Když vyšla ven, všiml jsem si, že černé kalhot jsou na kolenou a na spodku nohavic úplně mokré, rozpustila si vlasy, aby nechala proschnout mokré konečky.
„Nechceš něco půjčit?…třeba i od Tatsua!“ukázal jsem na mokré kalhoty.
„Ne, to je dobrý, to uschne.“ zamumlala a sedla si na postel asi metr ode mě.
Chvíli jsme vedli zdvořilou konverzaci o počasí, pak o školní knihovně a nakonec se se mnou uvolněně smála při konzultování školních obědů. Zdálo se mi, že se plnil jeden z mých snů. Neutíkala přede mnou! Dokonce se semnou bavila! Vznášel jsem se na mráčku číslo sedm. Majestátně jsem se rozvalil přes půlku postele a založil si ruce za hlavu, pak se zahleděl do jejích hnědých očí. Hluboké, milé a nyní už i hřejivé. Pohled mi chvilinku opětovala, a když si to uvědomila rychle sklopila červenající se obličej k zemi. Otočil jsem hlavu k oknu, kde by touhle dobou mělo zapadat slunce a obzor za hradbou domů by se měl červenat a dát mi tak jistotu, že vše zase bude barevné a syté jako dřív. Venku však pršelo a kapky prudce narážely do okenní tabule, o kterou se tříštily jako slzy z nesplněných snů. Zavřel jsem oči a usmál se nad obrysem její tváře, který mi utkvěl na zavřených víčkách.
Když jsem víčka znovu otevřel, byla už noc. Ležel jsem v pokoji sám, zakrytý až po bradu peřinou, otočil jsem se na bok a nahmátl svého králíka, položil jsem si ho pod spánek a znovu zavřel oči, když mi došlo, že mám ve vlasech něco, co tam nepatří.
„Tatsuo!“ Zařval jsem a bylo mi jedno kolik lidí vzbudím. Zajímalo mě jen, jak mi vysvětlí lízátko v králíkově hlavě, teda teď už v mých vlasech.
Rozespale se přišoural, zamlaskal a vytáhl si z pusy lízátko.
„Děťátko se probudilo? Ale maminka je daleko co…?“řehtal se.
„Co je tohle?“ukázal jsem na lízátko přilepené v mých vlasech. Začal se smát ještě víc.
„Ty seš fakt pako, brácho!“
„Ty dementně bodáš lízátka do plyšáků a já sem pako?“
„Jo!“nemohl se skoro ani nadechnout.
„Díky.“
„Hele, cos udělal Hikari?“
„Hikari?…snad nic?“vzpomněl jsem si na koupelnu a měl chuť se zahrabat hluboko do peřiny.
„Říkala, že prej seš fakt fajn, a že si s tebou dobře popovídala.“udiveně na mě civěl.
„Vážně?“ rozjasnil jsem se.
„No nekecám! Taky tě zakryla. Ale prej nemáš čekat, že se s tebou teď najednou bude bavit. A když jsem se ptal jsetli si už teda nemyslí, že seš debil řekla, že trochu.“ Ušklíbl se, a odešel nejspíš zase spát.
Komentáře
Přehled komentářů
Já z toho Tatsua asi zemřu. Musím se přiznat, že ho mám radši. Jeho hlášky mě prostě dostávají do kolen. Jdu pokračovat ve čtení a válet se smíchy. XD
Eeeeeee....
(Honey, 14. 12. 2008 19:21)Ne, není to japonský zvyk, ale vem si, že na tom balkóně byla pěkná zima a pak tvrdla pěkně dlouho v koupelně...nudáááááá.....tak si aspoň dala sprchu(druhá možnost byla , že by pořád dokola splachovala wc, ale to by se Naovi vzhledem k jeho situaci nelíbilo:)
Ty nadpisy mě začínají... iritovat!!!
(Ergí, 12. 12. 2008 23:26)
Hej :D odkdy se hosti u hostitelů přes den koupou? :D Nechci nic říkat, ale docela sem se u toho pozastavila :D to je japonskej zvyk? *škádlí Šášulku, i když neví, jestli jí to přijde jako škádlení a na příštim supr dáboře nebo snad na pragáči ji neuškrtí*
Ergí (Váš a nejenom Váš 1. střed vesmíru)
:oD
(Chris, 9. 12. 2008 21:10)Jejky ted sem asi červená až na sedince heh. Né to snad ne. S tim potkáním to nevim, nevím kdo by se chtel dobrovolně dostat do toho našeho prdelákova na D1 pod názvem Jihlava.
Ty!
(Honey, 5. 12. 2008 23:20)Chris: Jestli my se někdy uvidíme máš u mě zvláštní prémii jakožto největší fanoušek, který píše komentáře vždy a za každého počasí!:)
...
(Chris, 5. 12. 2008 21:15)
J..já nemám co dodat. Příjemné uklidnění potěch šášcích z toho ústavu co si odvoluje říkat tag vznešeně jako škola převlečených za čerty pche.
Ted už jen přežít další tyden a pak se dočkám dalšícho super pokračování ještě lepšího příběhu.
Bože
(Keiro, 10. 1. 2009 16:38)