Byl krásný den. Svítilo sluníčko, sakury voněly a na trávě už se dalo celé hodiny nerušeně ležet bez toho, abych se musel třást zimou…Pral jsem se s ní. Jen tak, z legrace, kdo ví, kde běhal Tatsuo, nejspíš někde týrali s tím „zmrzlinářem“ prvňáky a nutili je svázat si tkaničky k sobě, protože šahat na ně je přece přepych, na který prvňáci nemaj...

Hikari vyhrávala, nechal jsem ji, jasně, že jo! Co jste si mysleli? Pořád je to přece holka….

Obkročmo si na mě sedla, chytla mi ruce za zápěstí a přitiskla je k zemi, abych s nimi nemohl hnout, přestala se smát a pomalu se začala sklánět…a když byla těsně u mého obličeje, cítil jsem její dech, vůni jejích vlasů, zakřičela: „Našel sem tvýho králíka!!!!! Ha!!! To’s nečekal, co?“ Přiznávám, bylo mi divný, že její dech je cítit po karamelu a vlasy smrdí hůř než dvacet thořů co chcíplo v pokoji metr krát metr.

Rozlepil jsem jedno oko, abych zjistil, proč zmutoval Hikařin hlas na Tatsuúv, pak jsem jím zamžoural a zjistil, že obkročmo na mě nesedí Hikari, ale on! Vytřeštil jsem jedno oko a o minutu později k němu přidal i druhé. A co bylo ještě horší….horší než to, že mě vzbudilo smradlavý cosi, co na sobě kromě černých děravých spoďárů nemělo vůbec nic, bylo to, že z hlavy mého králíka se stal..jehelníček…nebo přesnější termín by byl lízátkovníček! Ten králík měl víc než jen jednu lebku, Tatsuo mu jich přidal hned osm!

„Tatsuo slez ze mě!“

„Ale to-„ začal cosi rozčíleně reptat, ovšem nestihl to doříct, protože jsem mu vyškubl králíka a dost tvrdým přistáním na parketách vedle své postele jsem mu lehce naznačil, že takhle by to teda asi nešlo. Ozvala se dutá rána, jak dopadl na zem.

„To si vypiješ Nao…!“ hrabal se ze země, myslím že jsem zaslechl jakýsi nelibý zvuk trhané látky, vzpomněl jsem si, co všechno na sobě měl a radši se neotáčel.

„Jo…“ zabouchl jsem za sebou s nezájmem dveře od koupelny.

xXx

Když jsem se pak obul do teplé zimní boty, která měla ve špičce  velkou dávku zubní pasty, pochopil jsem, že to bude těžký den plný svěžího pachu mentolové ponožky.

„Proč jsi bosky?“ byla nejčastěji kladená otázka, kterou mi ještě před začátkem první hodiny řeklo asi patnáct lidí a všech patnáct odpovědí zaznělo dříve než jsem se vůbec stihl nadechnou ve stále tom stejném znění: „Protože je Tatsuo idiot. Proto!“

Den divně začal a taky divně pokračoval. Kdysi kolem čtvrté hodiny jsem si uvědomil, jak bezpředmětná a neužitečná umí škola místy být. Nudit se můžete kdekoli a vždycky by to bylo zábavnější všude jinde než tady…

Čtyřicet pět procent času se ve škole opravdu něco učíte a - ve výjmečných situacích - se soustředíte a vnímáte. A pak ve zbytku procent - jako třeba v hudebce – se nudíte, spíte, zíváte, slintáte a učíte se být neužiteční a nepoužitní k práci a vnímání okolí a nebo tam prostě vůbec nejste.

Je to idiot. Blesklo mi hlavou, když se rozrazily dveře a v nich se objevil Tatsuo se Satoshim.

Ne! Ou, taková početní a strašná chyba, měli by mi koupit kalkulačku….dva idioti. 

Učitel přestal hrát na kytaru a dokonce přestal vydávat i ty děsivý zvuky, které se daly přirovnat maximálně k……k…..k….?! Prostě ty zvuky, které jsme všichni museli považovat za zpěv, ale to byste mohli stejně tak dobře tvrdit krmiteli lachtanů, že ta žirafa, kterou zrovna krmí, je vlastně bělásek třepetající se nad hnojníkem.

Ale vlastně ne, kalkulačka by to nespravila….možná slovník cizích slov, ale i o něm pochybuju. To, co ti dva jsou, to slovo ještě nikdo nevymyslel. Těkal sem pohledem od dveří k rudnoucímu učiteli.

A v té chvíli mi to došlo. Užitečný čas strávený ve škole se rovná šedesáti procentům, protože v těch dalších patnácti procentech se naučíte dost slušně nadávat a nesnášet lidi jako je Tatsuo, protože vám polezou na nervy i když tam vůbec nebudou. Utíkat před lidmi jako je Satoshi – je zvláštní jakou rychlost mladší studenti dokázali vyvynout, když ho spatřili na opačné straně chodby. Tvářit se soucitně, chápavě a říkat jenom věci, co takoví lidé chtějí slyšet, ve společnosti někoho jako Shinju. Nevěřit křehkému a jemnému vzhledu lidí jako Hikari a pochopíte, že když je chlap zamilovaný a má svou lásku u sebe – kytaru (i když Shinju je o pár kroků dál…), tak je mu jedno, že na něj mluvíte, ve společnosti veleváženého mistra svého nástroje Katzuhira..

Tatsuo pořád stál připitomněle ve dveřích, jakoby snad čekal na rozvinutí červeného koberce a zářivě se usmíval, dodával tak mému mínění o tom, že je idiot podstatný a nevyvratitelný důkazní materiál, který to jen a jen potvrzoval – a vždycky bude.

Zatímco Satoshi stál ve dveřích jen tak napůl – nejspíš aby se neřeklo – a lomcoval na chodbě s nějakým mladším studentem – aspoň podle toho vyděšeného zoufalého vřískotu se to dalo odhadnout. Pak nastalo dokonalé ticho, Satoshi nejspíš dosáhl svého vysněného cíle a pustil nepotřebný bordel, který se potichu a rychle vzdálil a nejspíš byl polonahý, protože Satoshi se otočil a se šťastným výrazem, prohlížejíc si tričko s Jackiem Chanem z filmu Zakázané království, vyrazil do třídy ke svému místu.

Tatsuo zavřel dveře, otočil se, že půjde za Satoshim, ale v tu chvíli vytřeštil oči a zamrznul u dveří a nejspíš to nebylo proto, že se v té chvíli zrovna ochraptělý profesor zvednul ze židle a jeho hlas zahřměl pobaveným tichem třídy.

„Pane Hideki! Prosím! Kde jste, sakra křída, byl? Taková nezodpovědnost! Taková drzost! Jak jen můžete? Neslýchané!“ vždycky se vyjadřval tak nějak divně…. A vlastně to bylo vždycky všem úplně jedno. Málokdy ho někdo opravdu vnímal a toho jsem si všiml i u ostatních učitelů, když jim něco zapáleně vysvětloval.

„Je snad neslýchané přijít do hodiny? Beru to na vědomí a příště už se to nesta-“ Satoshi se zastavil a já pochopil, proč Tatsuo tak vyděšeně zírá na jeho vlasy. Pomalu si nahmátl na vlasech karamelovou černou lebku a ještě pomaleji ledově se otočil na Tatsua. Ta smrtslibující pomsta v jeho pohledu a ten chlad v jeho úsměvu…, takhle by se netvářil ani Jack Rozparovač kdyby potkal Anglickou královnu procházet se samotnou pozdě v noci v zapadlé uličce Londýna. Zhruba o tři minuty později současně se zvoněním proletěl Tatsuo ladně vzduchem a následně plynule pokračoval ven otevřeným oknem, a profesor, i přes všechny už skoro pištivé výhružky, zůstal v ignoru všech přítomných.

Když se pak Tatsuo o přestávce vrátil a se zlomyslnou veselostí z něj odkapával tající sníh, měl jsem nepopsatelný pocit uspokojení. TOHLE byl DŮKAZ, že blbost skutečně BOLÍ, co na tom, že to okno bylo v přízemí – tedy sotva půl metru nad zemí – stejně to muselo bolet. A byl to blbec, protože jenom blbec přijde do hodiny, ve které nikdo nezaregistroval, že tam není, pět minut před jejím koncem a to tak, aby to nikomu neuniklo. Tatsuo je učebnicová definice idiota.

Zbytek dne Tatsua pronásledovaly nevraživé pohledy Satoshiho a to kdykoliv si všiml ulepených konečků vlasů. Naštěstí pro Tatsua se ale rozhodl, že si zlost vybije na větší skupince prváků, kteří stáli poslušně a poctivě frontu na oběd.

Cpal jsem do sebe už čtvrtou palačinku se šlehačkou a jahodovou marmeládou, když kolem mě protancoval přelud v růžovém a ladně se usadil naproti mně. Na okamžik mě zarazilo, že i když všechny holky včetně Hikari na sobě mají tlusté vlněné svetry (a Hikari dokonce přestala kvůli zimě nosit i sukni a vzala si černé kalhoty), ona měla stále svůj růžový topík, ale pak jsem si všiml tří palačinek na jejím talíři a přestalo mě zajímat všechno okolo.

„Přemýšlela jsem-“ začala vesele Shinju.

„Ale to ne….“ Zaúpěl vedle mě potichu Satoshi.

„-co bysme mohli ještě hrát na té zítřejší slavnosti.“ Švitořila dál, aniž by si Satoshiho poznámky nějak všimla.

„To ne…“ přidal se potichu Katzuhiro, ten už ale měl tu smůlu, že si toho Shinju všimla a upřela na něj nenávistný naštvaný pohled. Sklopil hlavu a z palačinky mu na  tričko skápla pořádná dávka jahodové marmelády.

„Avofí plýftfámí!“ zahuhla jsem s plnou pusou palačinky, když jsem to viděl.

„Co kdybychom hráli tohle?“ Shinju začala nadšeně předkládat před všechny ostatní písničky typu Nesem Vám noviny, Rolničky rolničky, Cesta byla ušlapána…

A když se nikdo ani nepohnul, zahrabošila v kapse a vytáhla štos tak o rovné stovce papírů s podobnými texty a vesele se zazubila.

„To fakt ne…“ zaúpěla i Hikari. Přidal bych se taky když jsem zahlídl Já bych rád k Betlému, ale měl jsem plnou pusu a moc práce s tím, aby plná zůstala.

„Shinju…“ začal trpělivě Satoshi, ale mezitím mu do řeči skočil rozčileně Tatsuo a od papírů, přes Satoshiho až po Shinju poprskal palačinkama úplně všechno.

„My sme kapela! Krucinál šlehačka! Rocková kapela!“ křičel až mu po bradě stíkala slina. „Né církevní sbor pěti letejch faganů s hláskama vyššíma než vrzající houpačka!“ po bradě mu stíkala už i marmeláda, protože se uprostřed svého rozčíleného výstupu odmítl vzdát palačinky, ale netrefil se s ní do pusy.

„Ale vždyť to bude vánoční večírek! A Santa přece-“ začala Shinju rychle vysvětlovat a oči se jí začínaly lesknout slzami.

„-není.“ Doplnil ji ostře Tatsuo.

„Ale…“ ostře se nadechla a šokovaně na něj hleděla. „Cože?“ pípla a po tvářích jí začaly téct slzy. „Vždyť…kdo?…jak?“ koktala. „Já vím. Každý se to musíme jednou dozvědět. Vím, že je to rána, ale ty jsi přece už velká silná holka. Nebo ne?“ Ten uklidňující hlas Satoshiho…byl až magický. Soucitný pohled tmavě zelených očí, jako hluboký les, ve kterém nebylo starostí, jen klid. A taky to, jak nenápadně naznačil Kazuhirovi, aniž by od Shinju odtrhl oči, že není dobrý nápad ji teď objímat, pokud nechce způsobit vytopení školy – i když by to asi málokomu vadilo.

„A…a….,“ vzlykala,“Zoubková víla?“ s nadějí na něj upírala oči, slzy jí padaly na palačinky (Takový ničení šlehačky! A proč? Protože neexistuje nikdo kdo by si bral zuby malých dětí a nechával jim za to sladkosti? Nebo se nasral, když náhodou nějaký stařík nechá klapáky na nočním stolku a on by tam musel úplně zbytečně?Pfff…) a když Satoshi jemně zakroutil hlavou zvedla se a s brekem utekla z jídelny.

„Fy uňg….Hufeš to eše íft?“ křičel jsem za ní s poslední palačinkou v puse a všichni se na mě divně dívali.

„O fo e?“ pokrčil jsem rameny a přitáhl si talíř.

xXx

Už jen kousek…kousek….kousíček! Běželo mi hlavou, když jsem šlapal po zasněženém chodníku, vítr mi nemilosrdně vháněl do očí vločky a já drkotal zubama rychleji než zbíječka. A co bylo horší, měl jsem pocit, že mi upadne nos jako mrkev sněhulákovi.

Natáhl jsem se po klice domovních dveří, ucítil zvláštní škubnutí  noze, která se hladce svezla po zasněžené kaluži a i s klikou v ruce jsem zažil nouzové přistání na mé milované kostrči. Bylo to tak strašný, že jsem tam musel takhle ležet bez hnutí aspoň čtvrt hodiny, ale měl jsem kliku. To se musí nechat.

S pohyby devadesátiletého staříka, kterému se v kalhotách objevilo najednou něco neočekávaného a hodně velkého jsem se držel zábradlí a pomalu šplhal do schodů.

Nahoře, když jsem štrachal klíče se mi otevřely dveře přímo před nosem a v nich stál Tatsuo, oblečený do mého svátečního saka s pugetem růži.

„Koho čekáš?“ vbelhal jsem se opatrně dovnitř. „Nějakou slečnu nebo snad toho zmrzlináře?“

„Tebe.“

„A mám teda někam odejít? Víš, řekni to hned…abych to stihl protože-co? Mě?“ vykulil jsem oči a zhnuseně ucouvl s pohledem upřeným na kytici růží.

„Já…“ zaváhal.

„Ne.“

„Co ne?“ zamračil se.

„Nevezmu si tě!“

„To sem říct nechtěl.“ zavrčel.

„Máš sako…moje sako…a kytku a…Tatsuo…cos sakra udělal?“ vybafl jsem na něj zmateně.

„No….“znovu zaváhal.

„Hele, jen klid. To bude dobrý. Dole sem viděl lopatu. Kde je ta mrtvola? Počkáme až se setmí a zahrabem ji.“

„U tebe v pokoji.“ Zahuhlal.

On snad fakt někoho zabil…zbělal jsem jako kdyby mě někdo vypral vanishem. Ozvalo se BUM a ten zkrat v mém mozku z něj uděla jenom jakousi divnou šedou kaši. Rozběhl jsem se do svého pokoje a tam…tam…to bylo…strašný! Té krve. Krve? Karamelu! Ten IDIOT!

„Ty snad nemáš v té palici ani jedno jediný vlákno vaty! Kdybych ti ji urazil, vůbec nic by se nestalo!“

„Já to nechtěl udělat.“

„Tak proč jsi to udělal?!“

„Já musel…“vecpal mi kytici.

„Tys musel?! I to nejmenší zrníčko písku zvládne myslet líp než ty!!!!“

„Zrníčko písku ale nemyslí…“bránil se. To ale v mém rozpoložení dělat neměl. Začal jsem ho mlátit kyticí a dělalo mi opravdu dobře, když sem se tou trnitou částí trefil do jeho obličeje, i když stačily i ruce, kterýma se bránil.

„No právě!“ vřeštěl jsem a dal jsem si malinkou pauzu, jenom do doby než stáhl poškrábané zakrvácené ruce, abych měl zase volný přístup k obličeji.

„Koupím ti jinýho! Nech toho!“ křičel.

„Ne! Nekoupíš! Protože tě zabiju!“

„Promiň!“

„Ne, to neprominu!“ mlác, mlác, mláááác!

Vyrazil jsem ho ze dveří, hodil kytici na opačnou stranu pokoje a vrh se ke svému malému nebohému králíčkovi. Byl bez hlavy! Ta hlava byla ještě pořád rozbodaná od lízátek z rána. Bylo jich tam tolik, že jsem neviděl ani jeho knoflíkový očíčka. A někdo ji připíchnul ke zdi! Vidličkou! Zbytek tělíčka se válel v zaschlém černém karamelu na zemi. Padl jsem k němu na kolena a se slzama v očích jsem mu opatrně pomalu oddělal hlavičku ze zdi.

Že prý to nechtěl udělat. Pche! A to ještě nemluvím o té…erglígh!

 „Tatsuo!“

xXx

„Ty nejíš nic, co by dělalo červený skvrny…jako třeba ta slavná malinová poleva na zmrzlinu!“ vrčel jsem a držel nad ním kytici.

„Kecáš…“ zahuhlal zoufale zatímco přišíval králíkovi hlavu pod hrozbou toho, že ho potká něco velice podobnýho.

„Cože?“ zvedl jsem napůl opadanou kytici.

„Egmkjjjkrt…“ušklíbl se.

„Aha…“

Vrazil mi nádherně přišitého a zpraveného králíka a s omluvnou roztomilostí zamrkal. Povzdech jsem si a pousmál se na něj. Je to s ním těžký. Ale je to přece jenom můj bratr.

„Vlastně tě mám rád, bráško.“ Pípl a povolil si doškrábanou rukou kravatu. Objal jsem ho a poplácal po zádech.

„Tak už mi ty kytky nikdy nenos, až zase něco provedeš, aniž bys odstranil ty trny, prosím tě.“

„Dobrou.“ Usmál se takovým tím provokativním stylem, jaký uměl jen a jen Tatsuo a odešel k sobě.

Měl tady toho Čecha…přemýšlel jsem zamračeně, převlíkl se do pyžama a vklouzl do své postýlky za králíčkem. Co s ním sakra dělal u mě v pokoji? A…ten králík má zabodnutý dvě lízátka místo očí?

„Tatsuo!!!!!“