A jedeme dál II.
Za dveřma se už pěknou chvíli ozývalo nějaké šuškání, pak se ozvalo hlasité zabouchání.
„Pán Satoshi, mistr své vodní zbraně a neporazitelný v jakémkoli souboji, si žádá povolení o vstup do privátního objektu a zároveň bydliště dvou blbcounů Tatsua a Naa.“
Jak dlouho se to Katzuhiro asi musel učit? A kolikrát ho Satoshi musel zmlátit, aby mu nějaké to slovo „natloukl“ do hlavy? Napadalo mě.
Tatsuo si dozavazoval botu a otevřel dveře, za nimi stál Satoshi se svou vodní pistolí, kterou mířil katzuhirovi na hlavu a druhou rukou ho držel pod krkem. Byl to zajímavý pohled. Možná už jen proto, že Satoshi byl o pěkný kus menší, a aby získal autoritu musel Katzuhiro zůstat v jakémsi polodřepu s pěkně rozklepanýma nohama.
„ Co jako chcete?“ houkl na něj Tatsuo.
„Výkupné za tohodle ničemu!“ klekl Katzuhirovi do kolen a donutil ho tak klesnout na kolena. Nenechal si ujít ani příležitosti vrazit mi zbraní s deštníčkem…Omylem samozřejmě.
„ Toho neznám.“ Poznamenal Tatsuo a začal si zavazovat druhou botu.
„ Ale on říká něco jinýho…“zaštěrchal pistolkou, aby nám bylo jasné, že se v ní něco tekutého vyskytuje. Dle Katzuhirova výrazu bych si však netroufal tvrdit, že to byla jen voda.
„Tatsu, prosím budu mít mokrou hlavu a pak nebudu chodit na zkoušky protože budu nemocnej…mrzne tam!“
„Dobře znám ho. Výkupný ti dám…ve škole. Dem?“ aniž by čekal na odpověď sebral tašku, vrazil Satoshimu lžíci na obouvání a vyrazil po schodech dolů.
xXx
„Rád bych ti připomněl, že jsme na obědě a výkupný se stále nekonalo.“ Satoshi si přisedl k našemu stolu a znechuceně si prohlížel…asi bramborovou kaši.
„ A za co bys chtěl výkupný? Narval jsi mu do pusy mýdlo a donutil ho i s tím mýdlem v pusy vymáchat hlavu jednoho z mladších studentů v použité a nespláchlé záchodové míse….“ Hikari se nezaujatě pustila do jídla.
„Drobnosti…“mávl rukou a přitom mu z ní vyletěl nůž.
„Hmm…dělej, že to nebylo tvoje, matikářka se právě nevraživě kouká, kdo páchá ty atentáty. Škoda, že už jsou i nechtěný.“ Prohodila další ze žbleptů, co vypouštěla celý den, Shinju.
„Kde je ten plyšák, Nao?“
„Di zmlátit někoho ven. Běhá tam spousta malých dětí ztrácející rukavice se sáňkama a když do nich bouchneš, křičí. To je zábavnější než kuchat vatu z plyšáků!“ Ležel jsem na své posteli a házel si s malým pěnovým balónkem a taky sledoval, jak bratr dupe vztekle kolem. A plácá něco o tom, že si potřebuje něco zničit, protože kdosi nevolá.
„Turu tu tů pa ra páára para pá..pa-„ zas.
„To snad ne…“ povzdechl jsem si a sledoval jak Tatsuo hledá příslušný telefon, začínal jsem tu znělku nesnášet.
„Nezevluj a pomoz mi, ne?“ bafl a shodil mě z postele, jak letěl okolo.
Vplazil jsem se do chodby a začal šacovat bundu. Vyházel jsem tři telefony než jsem našel růžové véčko a otevřel ho. Zmáčkl zelený čudlým a ozvalo se: „Haló, no tak haló!?“
„Eh…haló?“ přiložil jsem si telefonek spíš jako pro dítě než pro normálního dospěláka k uchu.
„Nao, to je hračka.“ Tatsuo se zastavil přede mnou a zkřížil si ruce na prsou.
Zmáčkl jsem další tlačítko a naprosto vhodně do náhody se ozvalo: „ Co jste to říkal?“
„Je to hračka.“
„Co jste to říkal?“
„Chceš abych ti to narval do-„
„Tak děkuji, naschledanou.“ Přehlušilo ho jiné tlačítko.
„Proč nosíš hračky? Nemáš těch mobilů už tak dost?“
„Ne a pořád to zvoní, tak hledej.“
„Na co je máš? Ty hračky. A ještě růžový a holčičí typy telefonů…?“ začal jsem šacovat jinou bundu.
„Aby to dělalo dojem. A pro po, neslyšel jsi nic o tom, že růžová je barva mužů?…navíc véčka nejsou jen pro holky. Mobil jako každej jinej.“ Našel příslušný uřvaný přístroj a přiložil si ho k uchu.
„Nebrebenti tak! Ani jsem se nestihl představit do svýho vlastního telefonu!…co?…jo…jo, je. Jak chceš.“zahulákal do telefonu a začínal se během hovoru tvářit čím dál znechuceněji.
„Pro tebe ty zabírači telefonních linek.“ Podal mi telefon.
„Máš dalších patnáct mobilů..“ užasl jsem, že mi vyčetl můj první telefonát, který se netýkal rodiny.
„Ano?“
„Ahoj Nao, tady Hikari. Víš…říkala jsem si jestli bys nezašel do knihovny. Víš nerozumím moc tomu tématu, co jsme dostali v dějepise, tak jestli bys mi…nepomohl.“ Mluvila až moc medově. To se mi musel zdát!
xXx
Když jsem seběhl schody dole u zvonků jsem potkal toho českýho kluka. Akihiko, nebo tak nějak se jmenoval. Okukoval zvědavě zvonky, olizoval zmrzlinu a bylo mu jedno, že mu sněžilo do vlasů.
„Jo, čau. Hele Tatsu bylí tady, že jo, prcku?„ zamžoural na mě.
„Jo…deš za ním?“podržel jsem mu dveře.
„Jo…něco si vyzvednout, pak hned padám.“ Nechápal jsem proč mi to vysvětluje, ale vypadal nervózně.
Co mu Tatsuo mohl tak asi dát? Lízátko, tajnej recept na to, jak zničit kuchyň ve třech krokách(vejít, rozhlédnout se, odejít-někdy to bohatě stačilo, zvláště pokud jedl něco jako třeba fazole už předtím a nechtěl prdět u sebe v pokoji)? Nebo to měla být romantika? Šel si pro něco osobního?…použitou ponožku? Těch měl Tatsuo opravdu na rozdávání. Honilo se mi hlavou, když mě míjel do dveří.
Seběhl jsem schody, když se znovu ozval cizincův hlas.
„A prcku, jaký máte příjmení…pro příště.“
„Hideki…“ nemínil jsem se dál zdržovat, takže jsem si nasadil kapuci a vyrazil a Hikari do knihovny.
xXx
„Vůbec tomu nerozumím.“ Hikari po třech hodinách zoufale koukala do knížky a já pomalu začínal chápat, že pokud z toho mělo být pozvání na rande, zničilo se hned v zárodku, protože ta práce do dějepisu zabrala víc než hodinu pořádné dřiny a chápání.
„Vždyť jsem ti to vysvětloval…atomovku shodili na Japonsko. Na Ukrajině bouch Černobyl.“ Vyčerpaně jsem na ni kouknul z pohodlně měkkého křesla městské knihovny. Vypadala krásně, když byla bezradná.
„A není to jedno? Vždyť to bylo stejný…“ vztekle zabouchla knížku a taky se unaveně uvelebila v křesle.
„No…ani ne….je to úplně jinde, jiný případy, jiný následky a hlavně Černobyl se netýká druhé světové války….“ Byli to hlupáci, ti kdo psali ti knížky, pak ti, kdo dali do knihovny tak perfektní křesla a mysleli si, že v kombinaci něčeho tam otřesnýho se z něčeho trak dokonalýho dobrovolně hneme.
Další díl bych s pokornou omluvou chtěla opět věnovat naší drahé Chris a zároveň se chci moc omluvit, za poslední dobu toho bylo hrozně moc a moc v naší skřítkovsko-něcovské dílně nezvládáme. Pokusíme se zapravocat přes prázdniny.
S láskou Honey.
Komentáře
Přehled komentářů
ty máš takový štěstí, že umim tagovat :D víš co mi dalo práce najít v tý změti všechny ty tagy 'Empty paras'a vyměnit to za ? :D
^-^
(Honey, 21. 2. 2009 1:57)
Odpoledne to odstraním...teď už jsem příliš ospalá a nevybavuju si ani svoje jméno....natož to příšerný heslo od Kiry.....:)
A Něco, aneb otce vynech se to jmenuje z jednoho prostého důvodu....jsi fanoušek a fanoušci by měli vědět ty pikantnosti týkající se počátků:)
Zkrátka toto mělo být úplně na počátku...to...twincest-ale já Kiře odporovala s tím , že to já teda nepíšu a že chci hetero sexuální dvojčata....to se mi nepovedlo, neva:)...pak ještě padl jeden nechutnější návrh. Z čehož vznikla první podmínka tohom co tam nebude : Otce vynech.
Pak sme uvažovali o názvu....Něco....Něco...Něco co uhodí do očí něco neobvyklýho říkaly sme si....tak Něco zůstalo a přidal se první bod toho, co se tam nesmí objevit:) TAk...není to sice nic moc hystorka, ale je naše a jě o Něco...takže stojí za to:)
A navíc sou zábavný ty rozhovory typu:
A: co děláš?
Já: Píšu Něco.
A: A co píše?
Já: Něco...
A: co?
Já Něco!!!!!!
A??he?
Já:!!!!!!!!!!
Skoro jako: Ty neznáš pokud si ještě vzpomínáš na ten díl kdy se hledal název kapely:)
...
(Chris, 20. 2. 2009 22:18)
=)v poho..Jehehe moc pěkný..Jen sem přemýšlela nad tím proč tohle vlastně jmenuje Něco, aneb otce vynech?? Nu což.. hmm já cu taky prázdniny =(..
Toto : <!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]--> asi není schálně v povídce že ne pač mě to solidně točí..
Chris
(Kira, 22. 2. 2009 20:39)